ROZHOVOR: Keith R.A. DeCandido

V české edici Star Trek se nám podařilo v minulých dvou letech vydat 3 knihy, na nichž se podílel newyorský spisovatel Keith R.A. DeCandido. Dvě z nich přímo napsal: romány Q: Otázky a odpovědi a Jednotný osud, v knize třetí potom figuroval coby editor; Příběhy od kapitána stolu. Tak nás jednoho krásného dne napadlo Keitha oslovit a nabídnout mu rozhovor exkluzivně pro naše stránky. A k naší velké radosti souhlasil...

NYC

Vždycky jste chtěl být spisovatelem?

Ano, kam až mi paměť sahá. Rodiče mi jako hodně malému předčítali a jakmile jsem se sám naučil číst, nadšeně jsem louskal, co šlo. Svoji prvotinu jsem napsal v šesti letech na velkou roli papíru odněkud ze stavby – jmenovala se Odrazy v mém zrcadle. Dodneška ji tu někde mám. (Ale přiznávám, že to bylo strašný; taky mi bylo jen šest...)

Mnoho lidí říká, že se nikde nepíše tak, jako v New Yorku. Je to pravda?

Nemůžu mluvit za kohokoli jiného, ale za mě osobně to rozhodně pravda je. Miluju to tady. Ta energie se dá cítit ve vzduchu... Tolik různorodých lidí a kultur; a těch věcí, co se tu neustále děje! To město je v mnoha ohledech prostě živé. A já to miluju.

Vaší první prací na Treku byl komiks Perchance to Dream v roce 1999. Od té doby jste napsal 13 románů a k tomu další krátké povídky. Když jste nabídku přijal, byl jste už zapáleným trekkiem, nebo šlo čistě jen o práci?

Rodiče sledovali Star Trek už když běžel poprvé a já ho notoricky hltal o několik let později, kdy ho neustále opakovali. A podíval jsem se, kdykoli ho vysílali znovu, čili jsem obrovským fanouškem vlastně odjakživa. Podílet se na rozvíjení toho univerza byl pro mě splněný sen.

Jaký váš počin je z „autorovy perspektivy“ ten nejlepší? Existuje-li takový. Který jste si nejvíce užil?

Za ten nejlepší bych patrně označil román z Éry zatracených z roku 2003, The Art of the Impossible (Umění nemožného). Je to tedy zároveň moje nejdelší kniha, ale také nejvíc ambiciózní. A spíš než zábavu při psaní některého z románů si vybavím jednotlivé scény. A tou, která mě fakt hodně bavila, bylo splynutí myslí Spocka a Worfa v The Brave and the Bold 2.

Umění nemožného, 2003
Vyjde česky, nevyjde česky? 🙂

Odkud se vlastně vzal říšský křižník Gorkon a jeho posádka? V Česku znají čtenáři Klaga jen z té jedné epizody Nové generace a doprovodných výskytů, jako třeba z trilogie Volání osudu, ale jinak vyšlo i několik samostatných románů. Byl to váš nápad, nebo vám ta řada prostě spadla do klína?

Ne, ne, to byl můj nápad. Oni se poprvé objevili už v řadové TNG Diplomatic Implausibility (Diplomatická nepravděpodobnost) a už tam jsem si hrál s možností, že by z toho šla vytvořit samostatná knižní série, ale tady mě asi ambice předstihli – netušil jsem, zda bych něco takového zvládl. Ale Pocket Books ten nápad podpořili a ejhle, bylo to.

Asi se dá s klidem říci, že ty nejzajímavější knižní startrekové postavy jsou právě ty vaše. Ať už je to Nanietta Bacco, Miranda Kadohata, nebo Sonek Pran, vždy mají silné podhoubí a něco malého navrch, co je činí uvěřitelnými, opravdovými. Měly nějaký reálný základ, svůj skutečný předobraz? A pokud ne, jak dlouho trvá „upéct“ tak komplexní postavu?

Všechny ty tři, které jste zmínil, jsou mixem z několika různých zdrojů. V případě Bacco jde ale hlavně o mojí prababičku, která zemřela krátce předtím, než jsem napsal A Time for War, a Time for Peace (Čas na válku, čas na mír). (Právě tam se postava Nan Bacco objevila poprvé; pozn. redakce) Ale vložil jsem do ní i jiné rysy, například aspekty politické spisovatelky Molly Ivins, bývalé guvernérky Texasu Ann Richards, a dašího fiktivního prezidenta – Jeda Bartleta ze seriálu The West Wing (Západní křídlo).

Soneka Prana jsem měl v hlavě opravdu dlouho, ale nikdy na něj nepřišla ta správná chvíle. Až v Jednotném osudu. Je to někdo, kdo nikdy nepoužívá násilí jakéhokoli typu, ale s druhými zkrátka a jednoduše mluví. Velká část jeho postavy je vymodelována podle Arla Guthrieho.

Kadohata má reálného základu asi nejmíň. Hlavně jsem chtěl, aby někdo na Enterprise konečně měl skutečnou rodinu.

Folkový písničkář Arlo Guthrie

Ohledně Volání osudu... Bylo to všechno dílo Davida Macka, nebo jste tu a tam přispěl? A jak se vám tahle trilogie líbila?

Ne, nepřispěl jsem tam vůbec ničím, komplet se to týkalo jen Davea a jeho editorů. Mě se týkalo jen to politické pokračování. Ale dalo by se říct, že jsem troškou přece jen přispěl – Dave chtěl vědět, jestli souhlasím s některým scénami s prezidentkou Bacco a jestli tu postavu uchopil dobře. Uchopil, jako vždycky. Myslím, že jsem navrhl jednu malou změnu, ale to bylo všechno.

Všeobecně vzato, když vytvoříte charakter, který pak přejde do správy někoho jiného, a ten jej dostane do nepravděpodobné nebo nepohodlné situace, jako se to stalo u Mirandy Kadohaty v Před zneuctěním Petera Davida, co na to pak říkáte? Nebo jste s ostatními v kontaktu a máte možnost takovou věc ovlivnit?

Předně, nemám sebemenší problém s tím, když někdo pracuje s mojí postavou. Už dopředu do toho totiž jdu s tím, že to přijde, a že já nejsem vlastníkem té postavy. Tím je CBS/Paramount – oni vlastní všechno, včetně právě postav, které jsem vytvořil. Když se se mnou ostatní poradí, jako to udělal Dave ve Volání osudu, tak je to supr, ale nevyžaduju to. Myslím, že k tomu všichni přistupujeme jako k práci – jsme od editora zkrátka najatí na nějaký úkol. Takže nemám zájem kontrolovat někoho, kdo moji postavu někam dál posouvá. Je naopak zajímavé se k ní potom vrátit.

Miranda Kadohata

A specificky k Jenotnému osudu... Je v něm představen nový, opravdu veliký hráč na galaktickém poli, a tím je Typhonský pakt. Jde o vaše dílo, nebo o nápad Marca Palmieriho? (tehdejší ST editor; pozn. redakce)

Pakt jsme vymysleli s Marcem dohromady. Tehdy nám byla ohledně překreslení mapy kvadrantu Alfa dána neuvěřitelná tvůrčí svoboda a doslova jsme se v tom vyřádili. Bylo úžasné moci stvořit něco takového.

(Otázka od Jakuba Marka, překladatele Jednotného osudu.)
Proč už vlastně startrekové knihy nepíšete?

Netuším 🙂 Krátce poté, co byl Marco propuštěn, se mi od Simona a Schustera (mateřské nakladatelství značky Pocket Books; pozn. redakce) přestali ozývat. Ale to je v podstatě normální a stává se to u všech velkých řad přidružené fikce, když se změní hlavní editor.

(Dotazy od fanoušků.)
Pracoval jste na bezpočtu různých televizní a filmových univerz, jako jsou Buffy, Doctor Who, Supernatural, Andromeda, Farscape, Spider-Man, X-Men nebo Stargate SG-1. Které z nich je vám osobně nejbližší a existuje nějaké, jenž byste rád navštívil?

Popravdě nevím, jestli bych nějaké z nich chtěl někdy vidět, jsou to povětšinou dost nebezpečná místa. A které mám nejradši? To je hodně těžké, ale asi to vyhraje Farscape. Měl jsem totiž možnost pracovat přímo s Rockem S. O'Bannonem, který mě na cestě utváření jeho vesmíru za The Peacekeeper Wars (finální film celé série; pozn. redakce) hodně pomáhal.

Jak moc se liší práce na Star Treku a všem ostatním, co jste kdy napsal?

Měl jsem to štěstí, že jsem povětšinou příběh posouval dopředu a nemusel se moc starat, abych se přesně strefil do něčeho už existujícího. Ale samozřejmě Star Trek vyžaduje specifický styl vyprávění a zasazení příběhu. Například je zajímavé a ojedinělé, že Star Trek nemá „jednu přítomnost“. Příběh můžete zasadit v podstatě kam se vám zachce. A i ke komu se vám zachce. Na ploše dvou set čtyřiceti let si můžete libovolně vybrat.

Nejkrásnější místo, které jste navštívil.

Key West, Florida. Překrásný kus země.

Jeden ze stovek ostrůvků Florida Keys,
aneb v Karibiku by se asi nelíbilo opravdu málokomu 🙂

(Otázka od Víta Pazlara, překladatele Q: Otázky a odpovědi.)
Je jasné, že kniha o Q nemůže být smrtelně vážná, ale stejně se najdou tací, kteří tvrdí, že přesně taková je. Naproti tomu ji druzí chápou až jako hraničící s parodií, přesto se v obou případech shodnou, že do kánonu krásně zapadá. Jak to vidíte vy s odstupem let? (Originál vyšel v roce 2007; pozn. redakce)

Q je typický šejdíř a jako takový zapadá do téměř libovolného folklóru, tudíž je univerzálně identifikovatelný a může být zábavný i nebezpečný zároveň, aniž by to komukoli přišlo divné. Vzájemně se to nevylučuje a naopak ta humorná složka jej dokáže vylíčit jako ještě většího „šmejda“, zvláště jde-li o osud vesmíru. Vždyť jedna z Qových nejlepších epizod je plná smíchu, ale zároveň jde o nefalšovaný horor, ve kterém představí ultimátní záporáky – Borgy.

Jaká je vaše nejoblíbenější volnočasová aktivita? Co děláte, abyste načerpal inspiraci...

Jezdím tour s baseballovým týmem New York Yankees. Jen tak, pro zábavu 🙂 Jinak se koukám na televizi, sleduju filmy, chodíme do muzeí, zoo a parků. Z toho neobvyklejšího se věnuji bojovým uměním – mám černý pásek třetího stupně a zároveň i učím. Knihy na odreagování od knih čtu téměř výlučně mystery a ty o baseballu.

And otázka poslední...
Když někdo řekne Česká republika, co vás napadne? Nebo jste už navštívil? Plánujete?

Abych odpověděl na první část otázky: Praha. Pokud tu už někdo ví, co je Česko, má to spojené s Prahou. A ne, zatím jsem nebyl, byť bych rád. Ostatně jsem do Prahy v roce 2007 zasadil i jeden svůj příběh v antologii Doctora Who, která se jmenovala Destination Prague (Směr Praha).