3. řada Discovery má zelenou. Je to překvapení?

Discovery nadšeně sjíždí svou sjezdovku s doposavad nejlepším časem. Příměr možná krkolomný jako boule sněhu mimo trať, ale trefný. CBS All Access neustále hlásá, jak je Discovery úspěšná, kolik přinesla předplatitelů a že se v zásadě zaplatí z poplatků. A všechno ostatní (prodej Netflixu) jsou údajně čísla zelená jako tráva havajského golfového klubu. Za takové situace je těžké si představit, že by Discovery okamžitě nedostala minimálně 5. řadu. A přesto je z novinky o potvrzení řady třetí takový poprask. Proč?

Money, money, money

Jak nám už v roce 1976 ABBA svou písní odhalila, je to o penězích. A to neříkám jako negativum – jakýkoli TV/internetový seriál s produkční společností v zádech je primárně natáčen pro vytvoření zisku. Ha, problém... Platilo to tak u Star Treku vždy? Platilo, platilo. Předstírat opak je marné 😉 Je tedy potřeba vytěžit každou situaci, každý možný moment, který kolem Star Treku udrží povědomí.

Jenže u každého předchozího Treku platilo takové to malé „ale“, že nejde „jen“ o peníze. Geene Roddenberry chtěl TOSkou představit vizi lepšího světa, který se zbaví démonů jeho současnosti. Totéž aplikoval i na Novou generaci, kterou svázal bezbřehým humanismem na všech frontách; k mnoha šedinám scénáristů. Deep Space Nine se jal vypořádat s rasovou otázkou a náboženstvím, coby kulturně-sociálním dogmatem, no a Voyager přirozeně navázal tím, co jsme vídali, ale nikdy ne naplno – ženou ve velení. Enterprise se vrátila na počátek tohoto osvícenství a ukázala, že lidstvo má na víc, než na 3. světovou válku a diktátory Greenova formátu.

Hop a je tu Disco...

Položme si zásadní otázku: O čem vlastně Discovery je a kde je v ní to malé „ale“, na které jsme všichni zvyklí? Michael o ideálech Federace ráda mluví, ale kdykoli má šanci respektovat Základní směrnici, nebo poslechnout kapitána či admirála Flotily, zachová se téměř vždy opačně; dle vlastního citu. Insubordinace tu a a tam nevadí, Jean-Luc se také často mýlil – mýlit se je nám vlastní – ale ta míra je tu notně přehnaná.

Pokud nám něco 2. řada ukazuje, je to skutečnost, že rozum zde není tím hybatelem událostí, jak jsme na něj byli zvyklí v předchozích sériích. Tím hybatelem je tu právě cit, emoce, aktuální rozpoložení. Krom hostujícího kapitána se zdejší postavy opět téměř výlučně rozhodují na základě emocí, vzájemných pout a názorů. Může v takovém vesmíru vůbec fungovat něco jako protokol? A když v armádních složkách nefunguje protokol, dokáže být taková armáda akceschopná?

Jsou to skoro až filozofické otázky, Ale kde jinde si je klást než právě u Star Treku? Často slýchám argument „vždyť je to jen seriál“. Ale to také není tak úplně pravda, že ano? Star Trek vždy vyčníval svou snahou o realistično – to je to, co jej dělilo od jiné SF produkce. Technologie dostaly svého konzultanta, aby se do éteru neplácaly technobláboly na druhou. Doktor André Bormanis odváděl obrovský kus práce. Star Trek měl dále své poradce na vnitřní kontinuitu, na ekologii, na fyziku, na chemii... Dnes Michael pokládá principiální funkci viru za nelogickou.

Quo vadis?

Vracíme se tak zpět do doby, kdy byla emoce nadřazena faktu? Doufejme, že ne, takové nálady totiž často vedou k systémovým zvratům. Avšak něco na tom bude a jako takové ztělesnění aktuální faktologické krize můžeme použít nedělní předávání cen (zkráceně) Americké filmové akademie. Krom faktu, že večerem nikdo neprovázel a umělci tak bez programu oceňovali sami sebe (což samo o sobě představuje jistou formu úpadku), jde také o výběr materiálu k ocenění. Nikdo s povědomím o filmovém světě jistě nevěří nominaci Černého pantera na hlavní film pro jeho přínos kinematografii. Totéž se dá říct o filmu BlacKkKlansman Spikea Leeho. Naštěstí ještě zvítězil rozum a cenu si nakonec odnesl seriózně zpracovaný film na stejné téma – Zelená kniha. I tak šlo ale o večer plný emocí, plný nominací založených na politickém a sociálním trendu.

Je Discovery stejná? Já se obávám, že trochu ano. Na rozdíl od všech předchozích Star Treků totiž fičí na tobogánu poplatnosti. Jakýkoli Star Trek vždy bořil tabu, vždy věděl na co upozornit a dokázal si stát za svou myšlenkou. Byl svůj. Dnes takovou úlohu plní The Orville Setha MacFarlanea. Když odhlédnete o jeho humoru, jde v zásadě o remake Nové generace se vším, co jí tvořilo a tvoří jedinečnou. A je to právě úspěch seriálu o lodi Orville, který vyvrací další častý argument, a to ten, že se Star Trek přeci musel změnit. Že by jej dnes nikdo v původní podobě nepřijal. Možná ne tak masově. Ale je správné obětovat určitý typ kvality na úkor šedé líbivosti?

Konflikt

Mantrou soudobých scénáristů je teze o tom, že se bez mezilidského konfliktu nedá psát. Zastáncem a propagátorem takové teorie je třeba Ronald D. Moore, tvůrce nové Battlestar Galacticy nebo aktuálního hitu Outlander (Cizinka) dle stejnojmenné předlohy. Podle vlastních slov byl u Star Treku vždy trochu krocen a teprve BSG mu dala prostor se vyjádřit. Znamenalo by to, že by se postavy ve válečné depresi spíjely u Quarka do němoty? Nebo se servaly po nevydařeném šipkovém turnaji? Měla by Jadzia dítě s Martokem a Worf ji za to pak vyhodil přechodovou komorou? Úmyslně přeháním, ale toto jsou situace z BSG. Je potřeba psát postavy jen a výlučně takto? A nebylo by třeba zajímavější, kdyby se v posledním díle Galacticy Galen Tyrol povznesl nad osobní zášť a nechal vzniknout civilizaci, kde mezi sebou jednotlivé strany mluví? Tak málo chybělo k mírovému řešení! Možná by to zajímavější nebylo, není to Star Trek 🙂

Ale Discovery právě Star Trek je. Vezměme si, jak jsou na tom postavy zde prezentované... Michael, Spock, Amanda, Sarek, a dokonce i nepřítomný Sybok, se mezi sebou zkrátka nebaví 🙂 Přijde mi až absurdní, že každou rozepři musí vyřešit až vnější stresová situace, která vyvolá emoci. A to platí pro Michaela, Sarua, Tilly i všechny ostatní. Čímž nechci říct, že musí všichni jednat striktně logicky, ale stačilo by racionálně. Zde hraje prim tvrdohlavost a přesvědčení o osobní pravdě.

Ne, že bych teď chtěl vytáhnout Nebezpečnou rychlost 2 jako příklad kvality, ale Sandra Bullock v ní vyřkne jednu velkou pravdu: „Vztahy založené na stresových situacích nevydrží.“ A tady se dostáváme k jádru problému: Postavy na Discovery jsou kolegové, kteří se pomýleně domnívají, že jde o něco víc a říkají si "rodina". V zásadě ale nejsou schopni se na ničem shodnout, nerespektují se, nerespektují navzájem ani své názory, nerespektují posloupnost velení, a vždy se snaží konat dle vlastního přesvědčení a názoru. A to za každou cenu a bez ohledu na cokoli. Příběh jim pak přisoudí výslednou pravdu, což představuje tu pomyslnou třešničku na dortu hrůzy.

Poselství Discovery je tedy zatím takové, že dedukce je zcestná. Že zásadní je nekonečná empatie a „srdíčko“. A pokud už se něco nepodaří vyřešit empatií, přiletí totálně bezskrupulentní tajná služba. Aneb ano, máme ideály, ale tam kam nedosáhnou, dosáhne černý odznak. Toto vyhnání tajné služby na hranici kýče, kde Oddíl 31 řeší neřešitelné a (teď nejnebezpečnější teze) nepohodlné problémy, je dnešním publikem akceptováno jako OK zábava.

Fek'Ihr vem vzhled Klingonů a lodí, ale chceme Star Trek v pozici prosté akční zábavy, kde logická argumentace nehraje roli? Epizodou "New Eden" svitla malá naděje, že se to zlomí. Za sebe tedy doufám...