První kniha z Éry zatracených, kterou měli možnost čeští čtenáři držet ve svých rukou, jsou Hadi v rozvalinách. Někdo ji může nazvat „exotem“ mezi zaběhlými knihami ze známých prostředí, jiný ji bere jako takové zadostiučinění pro Johna Harrimana, který nebyl v Generacích vykreslen zrovna jako příliš schopný důstojník, ale spíše „protekční spratek“, kterému spadlo velení vlajkové lodi do klína náhodou. Jenže tak tomu ani zdaleka není. Pojďme se společně mrknout na celý proces...
Prvním krokem je vždy výběr titulu – o něco náročnějším pak načít celou novou řadu. Když bylo jasné, že vnikl prostor pro zařazení jedné takové, měl jsem v hlavě dva favority: Inženýrské sbory Hvězdné flotily a TLE, tedy The Lost Era. První jmenovaná sestává z více než deseti sborníků povídek o U.S.S. daVinci, lodi plné technických expertů na všechno, kteří létají po celé Federaci a řeší nejneobvyklejší a nejsložitější inženýrské problémy. S touto lodí jste se setkali v trilogii Volání osudu i povídkové sbírce Příběhy od kapitánova stolu. Druhá pak představuje nezávislé romány z „údobí nikoho“ mezi úvodem filmu Generations a začátkem Nové generace, které bravurně dobarvují slepá místa – události, jež se přešly třeba jen jednou větou a přitom změnily vesmír; jako třeba Tomed, nebo „incident v mlhovině Betreka“.
"Kontroverzní" název knihy, logo a barvy
Zapeklité slovíčko LOST do všeho málem hodilo příslovečné vidle. Od začátku bylo jasné, že název nemůže být prostě jen obligátně „ztracený“, jako onen populární seriál z Havaje, nebo vlastně cokoli jiného – například miliony románů, kde je ztracený ten, či onen, tamto, nebo tohle... Ztracených věcí je zkrátka všude habaděj. Nemluvě o faktu, že vzhledem k historii se nikdo nikam neztratil. Posádky, letopočty i události tam stále jsou a pro postavy v univerzu platí úplně stejně, jako cokoli, co se například odehrálo v Nové generaci. To jen my je neznáme. Ale jak zároveň zachovat jasné vyznění i onu éru v názvu? Až to v jeden den přišlo samo...
Řešení představilo jedno jediné písmenko: „A“. A ze ztracené éry, či přesněji éry ztracených, se rázem stala éra zAtracených. A kdo že jsou ti zatracení a kdo je vlastně zatratil? Inu, sami producenti, když si v roce 1986 řekli, že obejdou skoro 100 let a Star Trek se vrátí až v 60. letech 23. století s Enterprise-D. Lodě 1701-B i C a jejich dobrodružství, posádky, strasti i radostné chvíle byly šmahem zahozeny, zatraceny ve prospěch Jean-Luca Picarda, Willa Rikera, Deanny Troi a dalších. A tak se zrodila červenokabátnická Éra zatracených.
A když jde o červené kabáty, musí být sladěné i logo. To je něco, kde jsme měli od začátku jasno – nápis Star Trek musí korespondovat s většinou filmů. Minimálně pro nás kráčejí tehdejší uniformy a tento font neoddělitelně ruku v ruce.
No a samozřejmě barva obálky! Když si vyberete knihu o Romulanech a stěžejním bodě jejich historie, těžko to bude třeba žlutá, že 😉 Červený originál odkazoval jen a pouze na uniformy Flotily té doby, zatímco font filmových TNG plakátů a knih série Titan (a ano, Babylonu 5) jej z předmětné éry vlastně sám vyřazoval. Takže to už jsme měli špatně barvu – ta musela být jedině petrolejová – špatný font, navíc v experimentálním umístění, a když se ještě podíváte zblízka, zjistíte, že loď obsluhuje nestárnoucí posádka...
Vezměte si, že mezi úvodem 7. filmu a dějem tohoto románu uplynulo 18 let! Tak umístění fotek z Generations je v pravdě nemístné 🙂 Detaily, které ve Spojených státech řeší opravdu málokdo a málokdy. Jenže my jsme se už hned na samém začátku naší spolupráce s grafikem jasně domluvili, že pro přesnost a souhru obálek k dějům jednotlivým románům uděláme maximum možného. A to i za cenu sálodlouhých schvalovacích procesů a náročných kontrol, kterými musí obálka musí v CBS projít.
(text: Albert Balatka)
„Demora bude asi starší, ne?“
Ve většině případů se tedy rozhodneme udělat vlastní obálku ke knize, a to z mnoha důvodů: Originální obálka je buď šitá horkou jehlou, je poplatná své době, nebo je prostě ošklivá a my si myslíme, že by si kniha zasloužila něco trošku lepšího. Tak se tomu stalo i u Hadů v rozvalinách. Tak... a co teď s tím?
Obvykle se snažíme originální obálku do jisté míry ctít a hlavní myšlenku zachovat. Zde tak bylo jasné, že zůstanou postavy Demory Sulu a Johna Harrinama, stejně jako určitý „kreativní bordel“ související s dějem. V tomto okamžiku vždy narazíme na totální nedostatek podkladů v potřebné kvalitě a přichází dlouhé večery, za nichž se snažíme přiblížit našemu snu o perfektní obálce.
Víme, jak postavy vypadají – mohli jsme je konec konců spatřit v Generacích. Jenže děj filmu a děj knihy je od sebe vzdálený oněch výše zmíněných 18 let. „Demora bude asi starší ne?“ Říkáme si. Stejně jako John... Jenže o kolik? Co s tím? Asiaté stárnou pomaleji, máme tu vlivy prostředí, atd...
Naštěstí sympatická Jacqueline Kim natočila několik filmů i v pozdější době a je možné nějaké vhodné materiály dohledat. Chce to ale trochu základních úprav, u kterých to však zdaleka nekončí...
Teď je v pozici, ve které bychom si ji představovali, jenže má krátké vlasy a hlavně nemá uniformu, která se bude muset asi „vyrobit na míru“. Budeme určitě vycházet z té, ve které jsme ji viděli, budou ale potřeba upravit další detaily, jako barvy správného zařazení a hodnost. Některých detailů jsme si všimli až po dokončení obálky, takže jme si prošli kreativním kolečkem hned 2x 😉 Například skutečnost, že ač jako komandérka určitě může mít žlutou náramenici a rolák, tak jako první důstojník v žádném případě ne. A ona je první důstojnicí, čili šupky hupky přebarvit sekci na bílo a pouze ponechat pilotní specializaci.
Výsledek můžete posoudit sami: Demora Sulu 2311 a 2293...
„Harriman bude v pohodě.“ Nebyl 🙂
Demora je již správně prvním důstojníkem a sedí i barvy na uniformě, délka vlasů je perfektní. Obdobný proces čekal i Johna Harrimana, i když u něho bylo úprav nakonec přece jen trochu méně, protože už kapitánem byl. Zestárnout jsme ho ale nechat museli... I oproti roku 2009.
Nicméně na uniformy se v posledním filmu už poněkud flinkalo, jelikož se měly objevit jen na 20 minut, že ano, čili bylo potřeba i digitálně žehlit různá krabacení a jiné nepadnoucí nesoulady. Výsledek můžete opět posoudit sami... Na porovnání – John Harriman 2311 a 2293.
Zbytek obálky tvoří nádherný render lodi Enteprise-B z ostravské dílny Ondřeje Konvičky. Kdo chodíte na fcb Subspace pravidelně, tak víte, co dokáže! Kdesi v archivech CBS visela i (slovy:) jedna hi-res fotka několika LCARS 1.0 stanovišť na můstku Enterprise-B, a to byla fotka za milion! Přesně něco takového jsme tam chtěli. Prostě ojedinělý „kreativní bordel“ vztahující se k tomu konkrétnímu dílu. Obálku pak ještě doplňuje téměř neznatelná dvojice Romulanů, obligátně schovaná ve stínech, protože kde jinde podezřívavé a věčně konspirující Romulany hledat? 🙂
(text: Jakub Schejbal)
Během procesu schvalování obálky jsme stihli překlad 🙂
Když mi na jaře 2018 přistála v mailu kniha Serpents Among the Ruins z pera Davida R. George III, zbystřil jsem. Dějové a personální zasazení do období aktivní služby U.S.S. Enterprise NCC-1701-B mě dost zaujalo, tím spíše, že Tomedský incident, o kterém kniha pojednává, byl v dostupných análech odbytý několika málo větami. S chutí jsem se tedy zakousl do úvodních kapitol, ale již od prvních stránek bylo jasné, že překladatelská hora, jíž hodlám ztéci, nebude vůbec snadná.
Autorský styl se poměrně odlišoval od knih se startrekovou tematikou, s nimiž jsem měl tu čest – byl popravdě... utahaný. Jednak se snažil poměrně do detailu vykreslit vnitřní rozpoložení a uvažování všech postav, a také mi přišlo, že si s nakladatelem stanovili ambiciózní cíl počtu znaků knihy, který se pak autor zoufale pokoušel naplnit. Nedokázal jsem se s překládáním dostat do správného rytmu, což vedlo k řadě bezesných nocí a jednomu rodinnému srazu, z nějž si pamatuji společné focení na začátku a pak útulnou kuchyňku v patře chalupy, ze které jsem se pět dní nehnul.
Díky velmi podrobnému popisu duševního rozpoložení všech postav jsem v průběhu psaní došel k názoru, že posádka Enterprise-B se do řad Hvězdné flotily dostala úplnou náhodou a zaplať Odin za to, že nebyla součástí žádného válečného konfliktu, neboť by se starší důstojníci při prvním úmrtí anonymního člena posádky na palubě 47 vlevo dole naprosto sesypali a požádali o bezpodmínečnou kapitulaci.
Mohla za to zejména Demora Sulu, z jejíž účasti v příběhu si pamatuji pouze to, že strašně dlouho truchlila pro posádku experimentální lodi, která položila život na oltář vědy při neúspěšném letu plavidla s experimentálním pohonem. Sám sebe jsem se ptal, zda ta slečna vůbec četla náborový leták Akademie Flotily! Jenže... Ze všech postav, jejichž motivace mi během překládání nebyly jasné, či mi byly přímo protivné, si určitou protivnost dokázala zachovala pouze Demora Sulu. A to jenom do chvíle, než jsem na ni narazil znovu v Příbězích od Kapitánova stolu, kde se z ní vyklubala kapitánka, pod kterou bych chtěl sloužit.
U všech ostatních postav zde jsem po přelouskání celého díla musel uznat, že jejich jednání, myšlenkové pochody a duševní pohnutky vlastně dávaly perfektní smysl a byly velmi dobře vymyšlené a podané! Ze všeho nejvíc to platilo o postavě kapitána Johna Harrimana, který v mé mysli přešel z pozice „jouda, jemuž všechno přivezou v úterý“, přes pozici „jouda, jemuž sice všechno přivezou v úterý, ale je to úplně jedno, neb je skutečně neschopný“, až do pozice „páni, ten chlap má pořádný kus fištróna!“.
Pocitu, že kniha mohla být klidně o čtvrtinu kratší a nic by na své kvalitě neztratila, jsem se po dokončení překladu sice nezbavil, ale veškeré další rozporuplné pocity, vyvolané primárně nesnadným překladem, zmizely jako pára nad hrncem a byly nahrazeny uspokojením, že autor pěkně a poutavě sepsal zajímavou část dějin světa Star Treku, která je kdoví proč filmaři neustále přehlížena.
Hadi v rozvalinách se pro mě stali přínosnou překladatelskou školou, a to hlavně z hlediska plánování postupu překladatelských prací. Člověk nesmí propadnout falešnému pocitu snadného překladu jen proto, že se jedná o startrekovou novelu! Po dokončení překladu jsem si byl téměř jistý, že tuto knihu znovu neotevřu. Ale víte co? Venku zrovna prší, krb se právě nahřál a čaj dovařil. Dnešní odpoledne asi věnuji pletichaření a politice Neutrální zóny...
(text: Jiří Jaňák)
„Korálovky v čoudu“
Pracovně to byly „korálovky v čoudu“, i když už ani pořádně nevíme proč 🙂 Samozřejmě nás napadaly různé varianty, jako Hadi v ruinách nebo Hadi vprostřed zkázy, a pohrávali jsme si i s možností úplně jiného názvu, ale když jsme si sedli k básni od Phinea Tharboldea, ve které přemítá nad „rozvalinami života“, bylo jasno!
Když kolem vás všechno leží v prachu a rozvalinách, měli byste vinit sami sebe, nebo hledat hady.
– romulanské přísloví
Mimochodem, víte kdo je Phineas Tharbolde? 🙂
Zapojte se do diskuse