Recenze – Star Trek: Titan – Meč Damoklův

Ediční plán anoncuje na letošek hned dva chystané romány ze série Titan a já přitom teprve dočetl poslední vydaný, totiž čtvrtý. S ohledem na čerstvý čtenářský zážitek nezbývá než plánům nakladatelství Laser, pod které se edice vrátila z dočasného azylu u Brokilonu, nadšeně přisvědčit. Po kvalitním začátku, a ještě kvalitnějším přímém pokračování, mě literární řada o putování titulní hvězdné lodi kapitána Williama Rikera nadchla oslnivým třetím dílem. Těžko bych po jejich dočtení tehdy uvěřil, že Orionovi psi od Christophera L. Bennetta může některé z jejich pokračování překonat. Leda snad chystaná kniha Přes dravé moře (Over a Torrent Sea), které dal vzniknout stejný autor, můj oblíbenec dosud chválený za každou jednotlivou knihu, kterou do světa Star Treku přispěl. Snad právě proto se Meč Damoklův ukázal být tak šokujícím překvapením.

Vysvětlením pro můj šok může být ale i skutečnost, že původ knihy má na svědomí autor v literárním Star Treku relativně nezkušený. Geoffrey Thorne požívající svůj skromný díl slávy coby herec, a později i scenárista policejních seriálů, si startrekové renomé získal podobně jako mnoho dalších, jako úspěšný přispěvatel do dvou z celkově jedenácti ročníků soutěžní antologie Strange New Worlds (podobné českým Star Trek Kusům). Jeho vklad byl doslova otištěn také v antologiích Prophecy and Change (Proroctví a proměna) a Distant Shores (Vzdálené břehy) podle seriálů Deep Space Nine a Voyager. Spisovatelův první román podle Star Treku, Meč Damoklův, však do dnešních dnů zůstává jeho jediným. A že je to velká škoda!

Kniha krom jiného tématizuje subjektivní vnímání času a relativní konečnost věcí i životů a nachází přitom podnětné nové perspektivy. Dříve než řeknu své ke čtvrtému Titanu konkrétně, rozhodl jsem se proto nabídnout zamyšlení nad touto knižní řadou v průběhu času, tedy nad vývojovou linií řady jako takové i jejího vztahu s tím, co jí v rámci Star Treku časově předešlo. V závěru pak zhodnocení nejen knihy samotné, ale i stavu, do kterého mimo jiné i skrze ni Star Trek dospěl. Ostatně, stejně jako kapitán Riker je následníkem v linii vyšlapané kapitánem Picardem, je i románová řada o Titanu především dědicem Nové generace, a s tím i všech generací ji předešlých. Jak si tedy stojí ve vlastní genealogii?

Stín dlouhý patnáct let

William Riker sám je rozený kapitán hvězdné lodi. Vždy jím byl. Od samého počátku Nové generace na něm i přes jeho mladickou horlivost a nezralost byl znát potenciál pro vlastní velení, autorita, rozvážnost a bryskní intelekt. Ještě aby ne, když se v tolika směrech podobal Jamesi T. Kirkovi, opěvovanému hrdinovi éry předcházející. V celé řadě epizod seriálu dostal Riker příležitost své velitelské schopnosti také doložit a nikdy přitom nepochybil. Byl předurčen velet. Přesto po celých patnáct let setrval ve službě pod kapitánem Picardem, v podřízené úloze prvního důstojníka, a tvrdošíjně odmítal opakované nabídky vlastní hvězdné lodi. Zůstával, jak to jednou trefně vystihla komandér Shelbyová, „ve stínu velikána“.

Jak již bylo řečeno, Titan tedy staví na základech Nové generace a vývojově na ni navazuje nejen z hlediska děje, ale celkové koncepce a tvůrčích intencí. K jeho chápání v souvislostech je proto záhodno vrátit se zpět v čase přinejmenším do doby geneze Nové generace.

Hrůzostrašné božstvo a jeho děti

Gene Roddenberry, jehož netřeba představovat, přijal v době nedlouho před přípravami Nové generace ideály tzv. humanismu, přesvědčení blízkého evropskému osvícenství, které odmítanou víru v Boha nahrazuje vírou v člověka, nebo také v oslavu člověka, jeho inteligence, tvořivosti, morální integrity a potenciálu toto vše (neomezeně?) zdokonalovat. Nová generace proto zprvu představila své hrdiny v tomto duchu – charakterově dokonalé a neschopné vzájemných neshod – …a způsobila scenáristům těžké deprese. Vždyť přeci není dramatu bez konfliktu a „vnější ohrožení“ se nedá coby jediný formát námětů obměňovat věčně. Spolu s příliš povrchní charakterizací postav, značným napětím v zákulisí seriálu a dalším neméně závažným pochybením, se i Roddenberryho nadčasová vize paradoxně málem zasloužila za propad seriálu a konec nadějí na budoucnost pro fenomén Star Trek.

Roddenberryho nástupcům, nové generaci tvůrců, se podařilo seriál zachránit a zároveň ve velké míře zachovat i humanistické intence, s nimiž byl koncipován. Klíčem se ukázaly být sondy do vnitřních životů postav. Třetí sezónou započal trend epizod hlouběji se zabývajících jednotlivými figurami. Teprve poté, co je divák důvěrněji poznal, oblíbil si je. A s nimi i všechna dobrodružství, kterých byli účastni, a vůbec celý fikční svět Star Treku. Tímto přístupem se částečně podařilo obejít jinde obvyklou potřebu vývoje postav a potřebu jejich vzájemných rozepří. Potřebu v novogeneračním Star Treku absentující a přesto překvapivě málokým postrádanou.

Sectio aurea

I na stránkách knih výše popsaná strategie často slavila úspěch. Mnohdy však nedostačovala. Bez možnosti vypomoct si vizuálními atrakcemi, mají spisovatelé svou úlohu ztíženou. Roddenberryho nekompromisní direktivy na ně doléhají obzvláště mocnou silou. Zde žádná berlička nepomůže. Ponory do zádumčivých duší postav, k nimž je literatura oproti televiznímu seriálu sice mnohem lépe uzpůsobena, se samy o sobě o dobrý román nezaslouží. Je třeba kompromisu. Vzpomeňme, že dávno před Roddenberryho přijetím humanismu existoval seriál, jehož postavy se uměly hašteřit, omylnost jim nescházela, ale přesto si je zamilovaly miliony diváků. Jejich dobrosrdečnost vždy vše zlé převážila a „trademarkovému“ optimismu tím bylo učiněno zadost. Podobný kompromis, jaký Star Trek od časů Původního seriálu jako kdyby na celou jednu éru zapomněl, hledali i mnozí autoři románů. A mnozí jej také našli.

V prvních dvou, úzce navazujících příspěvcích do série Titan si románoví hrdinové sotva vydechli, jak těžkým zkouškám je autoři Michael A. Martin a Andy Mangels podrobovali. Jedna krize následovala druhou a posádka původně průzkumné lodi jimi byla plně zaměstnána. Až se třetí knihou v sérii došlo ke znovunastolení ekvilibria. Titan se konečně v pokoji vydal na svou objevitelskou misi do dálav kosmu, vstříc vzrušujícímu neznámu. Tehdy byla posádka postavena před zcela novou krizi – potřebu sžít se navzájem.

Substance Star Treku

Na palubě Titanu vypukla tak řečeno, „epidemie IDIC“. Nejenže se rozmohly ony zapovězené sváry v posádce lodi, ale příčinou nebylo v základu nic jiného, než její mezidruhové a multikulturní složení jako takové. Nejenže tedy Titan vývojově dospěl k porušení významného pravidla pro psaní Star Treku, ale tím skutkem zpochybnil ještě další kámen v jeho nejhlubších základech – inkluzivitu. Martin s Mangelsem hrdě představili loď s dosud druhově nejrozmanitější posádkou ve Hvězdné flotile. Nikdy ovšem neadresovali problémy, které by z této skutečnosti mohly vyplývat. Ostatně jako je takřka nikdy neadresoval ani seriálový Star Trek. Ne víc než náznakem. (S výjimkou DS9) Bennett ovšem, stejně jako ve svém předešlém románu Ex Machina, odhalil naivitu představ, že tvorové zásadně odlišného původu spolu mohou od počátku koexistovat zcela bez problémů a nedorozumění. Nekonfliktní společnost složená z jedinců zcela odlišného původu je zkrátka až příliš utopická i na optimistické poměry Star Treku. A jak dokládá zde pojednávaná románová řada, nově i vývojově překonaná.

Bennett základní teze Star Treku sice napadl, ale nikoli proto, aby je zbořil a vystavěl na jejich troskách nový model, jak se tomu děje na příkladě častých důstojnických rebelií v paralelní knižní řadě TNG relaunch, nýbrž aby je prozkoumal a prověřil. Aby se dopátral podmínek jejich fungování a díky tomu i možných řešení pro konflikty ohrožující přátelské a kolegiální soužití důstojníků Titanu a přeneseně i celé Federace. Výprava hvězdné lodi díky tomu objevovala nejen astronomické jevy a nové formy života, ale spolu s tím i smysl skrytý za dosud minimálně reflektovanými startrekovými imperativy. Jak je jeho zvykem, Bennett se jal role alchymisty usilujícího syntetizovat substanci samotného Star Treku a dařilo se mu v jeho počínání.

Následující Meč Damoklův se na letmý pohled může jevit nezávislý na předešlých románech ediční řady a četbu si lze jistě užít i bez jejich znalosti. Geoffrey Thorne vypráví svůj vlastní nový příběh s časovým i prostorovým odstupem od dřívějších dobrodružství Titanu. A přesto i zde lze nalézt stopy pokračujících trendů. Spíše pomalý začátek, kterým by se však čtenář rozhodně neměl nechat odradit, rekapituluje vnitřní napětí tématizované v minulé knize. Část ho totiž přetrvává a k němu se navíc přidává jakási „ponorková nemoc“ vyvolaná stále delší izolací na malém prostoru lodi, daleko od pevné půdy pod nohama a daleko od domova. Jako kdyby snad bezprostřední nebezpečí pro loď nebylo samo o sobě dost velké drama.

Krize imzadi

Popisované napětí se ovšem nedostává do středu pozornosti a nikdy nesoupeří o místo s vyprávěním ústředního příběhu, jako tomu bylo u Orionových psů. Zůstává přítomno na pozadí a dotváří atmosféru knihy, živenou především čím dál tím svižnějším a komplexnějším vyprávěním. Odvážnou výjimku z pravidla představuje krize ve vztahu Willa Rikera a Deanny Troi. Obyčejně by manželská krize členů posádky, i když jde o oblíbené seriálové hrdiny, byla tím posledním, co mě na startrekovém románu zaujme, a nutil bych se jí při čtení přetrpět. Vztah Willa a Deanny je ale výmluvným příkladem, že vývoj postav a jejich vzájemné i vnitřní konflikty mají přímou vazbu na děj románu. Samozřejmost, řeklo by se, ale ve skutečnosti tuze vzácně viděná.

Meč Damoklův prakticky využívá, podobně jako ostatní knihy série, motivu empatického pouta mezi oběma partnery. Daří se mu však vytěžit z něj daleko více emočního potenciálu, než tomu bylo kdy dříve. Duševního propojení, vůči kterému se hrdinové kvůli svému trápení uzavírají, jsou vzápětí nuceni usilovně využívat, když se sobě vzdálí prostorově a posléze i časově. Nemluvě o dopadech na chování postav a tudíž i celkové směřování děje, které mají traumata každého z milenců, ať už smrt Deanny nebo zničení Titanu…

Bez obav, čtenáři. Nejsou to spoilery, čeho jsem se právě dopustil. Ne tak docela. Totiž, zápletka Meče v sobě spojuje snad vše, co dělá Trek Trekem, ať už to jsou nové světy a nové civilizace, dilemata vyvěrající z nutnosti dodržování Základní směrnice, typicky novogenerační introspekce a výše zmiňovaný kompromis mezi rozpory a pospolitostí v posádce a mnohem víc. Mimoto a nadto v sobě děj ukrývá obzvlášť důmyslný kauzální paradox. Díky tomuto prvku si až do úplného závěru nemůže být čtenář zcela jist ničím z toho, co se dozvídá už od prvních vět epilogu. Ani není moudré vkládat příliš důvěry do průběžných předpokladů a domněnek o tom, čeho je při čtení svědkem a jaký vývoj by měl očekávat dále. Meč Damoklův dovede překvapit jako málokteré sci-fi.

Knižní inscenace

Kniha však nejen překvapuje, ale napíná i představivost čtenáře a jeho schopnost abstraktního myšlení. Samozřejmě, skvělý námět sám o sobě dobrou knihu nedělá. Meč je ovšem psaný vkusným, velice uvědomělým stylem, který průběžně obměňuje tempo, nálady a míru hloubavosti, vždy úměrně obsahu, přičemž hlavními tématy jsou přisvědčení předurčenosti, trestající bozi kontra milující bozi, a možné dopady náboženství na vývoj společností. Také případ nové civilizace Orishanů demonstruje nedělitelnou jednotu formy a obsahu, když se téma bohabojnosti zpředmětňuje nikoli v přidružených rozmluvách postav či vnitřních monolozích, jak tomu nejčastěji bývá u planých snah o jakési filozofování, ale v klíčových zvratech dějin tohoto originálního mimozemského druhu a přeneseně tedy i v klíčových zvratech děje románu.

Styl knihy je místy svým způsobem i „teatrální“, dá-li se ten výraz vůbec přenést na popis literatury. Především zpočátku, než se rozhoří hlavní děj. Teatrálním se jeví hlavně způsob, kterým Thorne usiluje vytvářet drama. Rozdmychává těžkou atmosféru dlouze a po jednotlivých stupíncích, aby se do ní pozvolna, nezpozorováno, vkradlo napětí. A to i v pasážích, které by se jinak jevily velice statické a pokojné. Při líčení svých „scén“ spoléhá na asociativní popis, k němuž má zjevné vlohy. Autorův postup tudíž ve velké míře odvisí od imaginativnosti a hloubky pohroužení jeho čtenáře. Někteří se tedy s popisovaným záměrem mohou snadno zcela minout. Ovšem ti, kdož se četbou nechají lidově řečeno unést, neodradí je přemýšlivost knihy a disponují živou představivostí, jsou ideálními čtenáři Meče Damoklova a odnesou si odtud intenzívní, ba až „eidetický“ zážitek.

Hodnocení

Ze všech vyjmenovaných důvodů se ani trochu neostýchám prohlásit Meč Damoklův vynikající knihou a dosud nejlepším dílem už tak skvělé série. Geoffrey Thorne zúžil perspektivu vyprávění z takřka „kolektivního hrdiny“ minulých románů knižní řady na hrstku vyvolených, z nichž nejčastěji budou čtenáři sledovat dění očima bajoranského vědeckého důstojníka Jazy Najema, jehož autor „obnažil“ natolik, že s ním nelze necítit, a v menší míře i pohledem první důstojnice Christine Valeové. Tím se mu podařilo dosáhnout sevřenějšího, a proto i intenzivnějšího vyprávění – většího spádu a většího napětí. Dokonce se mu povedlo kreativně navázat i na snahy svého předchůdce o rovnováhu mezi tvůrčí potřebou konfliktů a Roddenberryho dodnes vlivným ideálem nekonfliktní společnosti, díky čemuž dosáhl i vývoje postav; o vskutku katarzním a duchaplném vývoji hlavního hrdiny Jazy ani nemluvě. Budiž to důkazem, že i po desetiletích vývoje a pohybu mezi mnoha různými médii Star Treku stále neschází schopnost se posouvat a zlepšovat, s konečnou hranicí stále v nedohlednu. Díkybohu. A to vše se přitom urodilo v námětu, který v sobě nenásilně spojuje snad všechny trekové elementy

10/10

Na jednu stranu těžko věřit, že Meč Damoklův bude ve své řadě někdy překonán. Na stranu druhou, po jeho přečtení je má víra v Titan silnější, než kdy byla. S napětím vyčkávám na překvapení, která si pro čtenáře chystá příští titul – Přes dravé moře. Vydává Laser, 4/19.

Původní titul: Sword of Damocles
Autor: Geoffrey Thorne
Překlad: Jakub Marek
Nakladatelství: Brokilon
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Odpovědná redakce: Albert Balatka
Obálka: John Vairo Jr.
Ilustrace na obálce: Cliff Nielsen
Obálka české verze: Jakub Schejbal
Design Titanu: Sean Tourangeau
Počet stran: 331
ISBN/EAN: 978-80-7456-361-4

Anotace

Osud: idea stará, jako sám život. Utváříme budoucnost našimi činy, nebo je už dávno daná? A jestliže cesta, kterou kráčíme, je předurčena – je-li předem znám konec naší pouti – co nás čeká?

Orisha je planetou, jejíž lidé žijí staletí pod záhadným objektem na jejich obloze. Když se poprvé objevil, bylo jim řečeno, že jde o něco nepřirozeného – zlé znamení. Připadali si pozorovaní, odhalení a zranitelní. Byl to tedy prvotní strach, kdo utvářel jejich civilizaci. Postupně přišli se jménem Oko Erykonu, a protože "Oko" neustále vzdorovalo jakémukoli vědeckému pokusu, který chtěl odhalit jeho pravou podstatu, jsou nyní mnozí přesvědčení, že jde o inteligenci studující jejich svět. Inteligenci možná nepřátelskou, čekající na vhodný okamžik.